Stopy ako tiene existencie

Vystavující autoři: David Javorský, Lucia Oleňová, Stanislav Ondruš, Denisa Slavkovská, Antonie Stanová

Vernisáž výstavy: 23. 10. 2025 v 18.00
Trvání výstavy: 24. 10. – 29. 11. 2025
Kurátorka: Jana Babušiaková
DOT. Contemporary / Jurkovičova tepláreň, Bottova 1 / Bratislava

Všechno, co nás obklopuje, zanechává otisky. V prostoru nebo v našich hlavách tak přežívá množství předmětů a situací, které už možná neexistují, ale stíny jejich existence si neseme chtě nechtě s sebou.

Ačkoli je příroda věčný koloběh hmoty a energie, i to, co v ní odumřelo, nezřídka zanechává po sobě svou
schránku. Skupinová výstava současné malby na pomezí figurativních a abstraktních tendencí zkoumá křehkost přítomnosti a paměti, stejně jako způsob, jakým se bytí zrcadlí ve světě skrze nepřímé znaky, pozůstatky a odrazy. Hlavním aspektem tohoto zkoumání se stává stopa, ať už fyzická, emocionální, symbolická, nebo v podobě malířského aktu zaznamenávání viděné reality.

V dílech vybraných autorů a autorek se stopa objevuje v různých rovinách. Abstraktně laděná tvorba Antonie Stanové má základ v deníkových zápisech, dnes už má však mnohem blíž k intuitivnímu záznamu prožívání. Konkrétnost znaků byla obroušena, zůstal jen náznak předmětného světa a záznam asociací, které vyvolaly.

Minimalistická díla Stana Ondruše jsou záznamem pohybu, malířského gesta při tvoření linie. V druhém plánu v nich však můžeme vidět téměř zenovou symboliku plynutí, kruhu, který už nikdy nebude opsán stejně. Pohyb v obraze je pohyb v životě a na místě, kde jsme stáli předtím, je teď už jen stopa. To, co zůstane po něčem živém, nám občas bolestně připomene ztrátu.

Nejnovější série malířky Lucie Oleňové představuje kompozice přírodních struktur odumřelých mořských korálů. Jejich bílé zvápenatělé schránky jsou fyzickou absencí života, mementem a varováním před kolapsem podobných ekosystémů.

Denisa Slavkovská je autorkou, která se dlouhodobě zajímá o lidské tělo jako o nejvíce určující entitu existence. Tělesnost v jejích obrazech je někdy až zraňující – jizva je stopou po bolesti a poranění. Jindy ale lze v surrealistických interiérových sestavách vidět jakési entity – možná echa lidské přítomnosti?

Dávid Javorský je autorem, který je hluboce zasažen existenciálními otázkami. V jeho figurálně laděných
dílech lze postřehnout jakési autobiografické zpytování vlastního smyslu jako malíře. Jeho fascinace
projektorem - přístrojem na vrhání obrazu souzní s jeho vnímáním momentů jako matric, které se dokážou mimovolně otiskovat. Malíř se tak v jeho pojetí stává „kinookem“, které tento záznam projektuje a šíří dál.

Snad nejzákladnějším aktem malby je zanechání stopy na plátně. To, co tomu však většinou předchází, je touha po zachování – pocitu, momentu, nebo i ztráty. V teorii znaků Charlese S. Peirce se takzvaný indexový znak vztahuje k objektu na základě kauzální nebo fyzické spojitosti.

Dalo by se proto možná pateticky říci, že každá stopa nejen odkazuje na minulé, ale (na rozdíl od jiných znaků) jím částečně také je. Některé z nich jsou záměrně uchovávány, jiné téměř jako by nechtěly zmizet. I po té nejslabší však zůstává lehký stín, tedy stopa stopy. Není už úplně tady, ale není ani docela pryč.