Imagológia II.

Rudolf Fila: Imagológia II.
Trvání výstavy : 20.9. - 28.10.2018
Kurátor výstavy: Peter Michalovič a Martin Kaňuch
Vernisáž a křest knihy: Čtvrtek, 20.9. v 17:00

--

Výstava je realizována s finanční podporou Fondu na podporu umenia

--


Základní intencí Filova malířského dialogu je sice explicitně nevyslovené, ale tvorbou neustále potvrzované přesvědčení, že obrazy se rodí především z jiných obrazů. Motiv převzatý z obrazu jiného tvůrce lze variovat, překvapivě rozvíjet.

Variace je totiž jedním z mála signifikantních způsobů, jak ukázat to, co se konvenčně označuje za individuální styl, autorskou signaturu, malířský rukopis, autorský idiolekt nebo „štětcoopis“. Každé z těchto označení je přibližné, ani jedno nedokáže absolutně spolehlivě vyjádřit význam onoho das individuelle Allgemeine, tedy individuálního obecna.

Mnozí velcí mistři vedli dialog se svými předchůdci a učiteli a prostřednictvím něj si uvědomovali, v čem spočívá mystérium jejich umění. Zároveň si uvědomovali, jakým způsobem se od nich mohou odlišit, jakými principy by se měla řídit jejich vlastní tvorba.

Fila často deklaroval, že ono meta (umění dějin umění) je vždy zajímalo, vnímal je jako posílení, cestu ideového propojení právě s ohledem na různost období, míst, resp. kategorií uměleckého projevu.

Do dialogu by měl podle Fily vstupovat malíř připravený, zvědavý, rozhleděný, protože potom dialog svou proměnlivou povahou stojí mnohem blíže hermeneutickému chápání, podle kterého skutečný dialog nevedou partneři, ale dialog vede je. V takovém dialogu každý něco ztrácí a zároveň získává.

Koexistenci ztrát a nálezů si Fila dobře uvědomoval a i proto po celý svůj produktivní život malíře rozvíjel tyto duchovní a tvůrčí interakce s jinými umělci jako velmi osobitou cestu intenzivního, různě distancovaného, (sebe)kritického přemýšlení o dějinách, umění, společnosti.

Jaké podoby mají Filovy dialogy s výtvarným uměním? Začneme tou podobou, kterou jsme označili jako analytickou. V ní se tvůrce zaměřil na komentování jednotlivých obrazů ryze výtvarnými prostředky nebo vytvořených cyklů od jednoho autora.

Kromě analytické podoby dialogu se ve Filově tvorbě objevuje i další podoba, nazvěme ji variační. Množství reprodukcí jedné a téže předlohy je přemalováno tak, že každá jednotlivá přemalba se liší od jiných. Předlohu chápeme jako virtuální obraz, z něhož přemalba jako by vždy vybírala jednu aktualizaci. Předloha je mnohost, přičemž tuto mnohost nelze chápat jako sčítání jednotlivých variací, ale naopak, jako odčítání, přičemž v konečném důsledku reprodukce a přemalba tvoří jeden celek, byť vnitřně heterogenní.

Třetí podoba dialogu se vymezuje velmi těžko, protože je nejvíce variabilní. Vezměme si například krajinomalbu, zátiší, portrét, akt, náboženský či historický výjev, scénu ze života nebo tzv. žánrovou scénu. Tyto žánry se vyznačují relativně vysokou stabilitou.

K výtvarným žánrům, a vůbec k uměleckým žánrům obecně, patří kompoziční postupy, přičemž tradováním těchto postupů se zajišťuje identita žánru. V žánrových scénách malíř může jednu a tutéž událost namalovat s nádechem tragiky nebo komiky.

Může ji zobrazit pateticky nebo parodicky, přičemž registrů estetického završení je mnoho, některé dokonce mají svá přesná označení, jiné divák snadno vidí, avšak nedokáže je pojmenovat. Fila rád svými přemalbami měnil celkové estetické vyznění obrazů. Škála jeho zásahů je obrovská: jednou se dostává ke slovu tvořivý Eros, jindy rozkladný Tanatos.

Nebo, obrazně řečeno, na ploše obrazu se může lehkým krokem pohybovat klidný Apolón, který se vyhýbá setkání s jinými figurami, avšak stejně tak po ní může divoce tančit Dionýz.

Vidíme, že i v tomto případě existuje mnoho způsobů, jak změnit estetické završení obrazu, v každém případě všechny považujeme za příklady toho, jak udržet minulé v současné hře, jak z nich učinit součást přítomného s přesahem do budoucího.

Interpretace podob Filova dialogického vztahování se k umění nejsou striktními analýzami, spíše představují pokorné, přibližné, resp. konvergentní deskripce. Nechtějí uzavírat jednotlivá výtvarná gesta, místo toho upozorňují čtenáře na to, co je hodno povšimnutí a co může pomoci k pochopení smyslu obrazu.

Každá přemalba je vždy iniciována podkladem, přičemž Fila vždy chápal podklad přemalby jako problém, který musí vyřešit malířskými prostředky. Někdy tento problém pro sebe vyřešil jednou provždy, jindy se k němu neperiodicky vracel, otevíral ho a řešil znovu a znovu.

Toto univerzum dialogů odhaluje jednu pozoruhodnou celoživotní cestu stávání se umělcem a také stávání se vzdělancem, který je malířským básněním schopný kultivovat náš pohled na svět umění a možná i pohled na svět jako takový.

Martin Kaňuch – Peter Michalovič