Ave Eva

Lucia Dovičáková
Ave Eva
vernisáž: středa, 22. ledna v 18.00
trvání výstavy: 23. 1. - 29. 2. 2020
kurátor výstavy: Beáta Jablonská

*Výstavu z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umenia

---
Lucia Dovičáková (1981) je absolventkou ateliéru současné malby Rudolfa Sikory na Fakultě umění v Košicích. V roce 2006 se stala finalistkou Ceny Oskára Čepana, v roce 2011 se stala laureátkou ceny Tatra Banky Mladý tvorca. Autorka je ostrou pozorovatelkou každodenních, okrajových a zdánlivě banálních témat ženského bytí, jejichž banalita je v jejím malířském podání provokující a ironizující. Obsah jejích obrazů přitom koresponduje s výrazným stylem, s afinitou k naivnímu, „neakademickému“ projevu, kterému nechybí pořádná dávka individuality a recese.

Poznámky k výstavě Lucie Dovičákové AVE EVA v Galerii DOT.

Přednedávnem se Lucia Dovičáková v rozhovoru s Janou Močkovou pro Denník N na chvíli vrátila k dětským hrám: „Vždycky, když jsme si šli hrát, připadla mi úloha pasivní ženy, což mi vadilo. Chtěla jsem být aktivní hrdinkou a takové jsem také hledala. Od dětství jsem se ptala, proč v knihách či ve filmech nejsou akčními hrdiny i ženy a ne jen muži“. Dnes se už asi neptá, ví, jak svět funguje.

Tedy ho respektuje, ale v mnohém nesouhlasí. Odmlouvá, hádá se a zkouší se dohodnout ze svého místa, které obsadila téměř všemi společenskými a genderovými rolemi, jež jí dosavadní život dokázal nabídnout. Je dcerou, manželkou, matkou, exmanželkou, umělkyní, malířkou, doktorandkou, ..... Na slovenské výtvarné scéně je už téměř patnáct let a vypadá to tak, že kdyby nebyla, asi bychom ji museli vymyslet.

I když je umělkyň v současném umění dost, těch, které se dokážou kritickým hlasem vyrovnávat s nástrahami života, zas tak mnoho není. Možná je to i tím, že v našich dějinách umění vítězila mužská síla a ženy spíše jako múzy umění s přívlastkem „ženské“ okrášlovaly „jejich“ bojiště. Nesmíme ale zapomenout, že autorkami zásadních, prvních gest a činů slovenské výtvarné historie byly nezřídka i ony.

Ester Šimerová-Martinčeková jako jediná z tehdejší poúnorové vystrašené výtvarné obce v roce 1949 veřejně bránila abstraktní umění a postavila se proti diktátu socialistického realismu.

V šedesátých letech to byla Jana Želibská, která se jako první pustila do témat fyzické intimity, sexuality a erotiky, a sochařka Mária Bartuszová bude pravděpodobně první umělkyní – umělcem v dějinách našeho umění, která bude mít koncem tohoto roku samostatnou výstavu v londýnské Tate Gallery.

Lucia Dovičáková začínala jako „zlé děvče“ mladé výtvarné scény. Startovala z Košic, kde absolvovala vysokoškolské studium. Její tehdejší malby by se daly nazvat i jako „historky ze života“, v nichž ironizovala a přímo se vysmívala konvenčním a našim tradičním představám o slušné dívce, sexy přítelkyni či osudové ženě. Ale i tabu tématům, jako je mateřství a obraz bohabojné a láskyplné matky. Zkrátka ženě, která jako perpetuum mobile nadpozemské energie je patronkou všech těch idealizovaných genderových, společenských a národních představ.

Lucia netvoří své hrdinky jako postavičky svých deníkových poznámek a ilustrací. Projektuje příběhy, které jsou něčím mezi realitou a fikcí, zabalené v kulturní, genderové a společenské kritice. Její feminismus není narcisticky uvězněný v sebestředném psychologizování. Je tak trochu hněvem a vzpourou, zároveň sebekritickou ironií, je vtipem a humorem, často provokujícím laškováním.

V příbězích je úderná, v komentářích briskní a v malbě a kresbě má ráda uletěnou nedůslednost, předstíranou neškolenost, jako by chtěla dát „obraz na první dobrou“. Ale zároveň se umí vyhrát až s filigránsky realistickým detailem, na kterém pak staví pointu obrazu, a v akvarelové technice podává přímo mistrovský výkon.

Lucia Dovičákova v této době píše doktorandskou práci. Formuluje a hledá obraz sebe sama, svého místa ve výtvarném umění, ohlíží se po souvislostech a širších kontextech. V jedné z kapitol vystihla to podstatné, co dělá ženy a muže v umění rozdílnými. A možná i to, co každá musí vybojovat v souboji sama se sebou: Jste-li muž, máte to štěstí, že jste univerzální – od narození. Protože jednoduše jste a vnímáte se tak.

Nemusíte nic obhajovat. Nemusíte se cítit trapně, že píšete, malujete o sobě, protože to píšete za lidstvo. Nemusíte se trápit myšlenkou, nakolik je vaše práce mužská či ženská, nakolik se ztotožňujete s tezemi, prostě jste a vnímáte a podáváte zprávu“. Práce zatím není dopsaná. Je v poločase. Nelze nesouhlasit s jejími pozorováními.

Ale přece jen je dobře, že její umění s přívlastkem (doplnit podle potřeby) se možná nikdy nedostane do univerzalistického panteonu umění. Protože ono patří na zem.

Beata Jablonská

Facebook

Katalog