Sabová / Smrek podľa vzoru dub

Jarmila Sabová Džuppová - Smrek podľa vzoru dub

Trvání výstavy: 25.1. – 4.2. 2018

kurátor výstavy: Richard Gregor

Při pohledu na aktuální situaci ve slovenské malbě stojí za to zamyslet se, kam dospělo toto umělecké médium bezmála třináct let po našem pokusu o „Prievan“ (PGU Žilina, 2005). Vyslovili jsme kromě optimismu tehdy také obavu, aby se velká ofenziva malby nestala svým vlastním katem, aby se její potenciál a potenciál zájmu o ni nepromrhal v komerční uplatnitelnosti a tím přizpůsobivosti. Lze dnes říci, že naše obavy byly částečně na místě.

Současná malba - tedy ta, která vzniká po začátku třetího tisíciletí, se v dobrém i zlém stala tržní komoditou - na jedné straně se sama devalvovala, protože autoři někdy trochu příliš dlouho recyklují úspěšné vizuální strategie. Na druhé straně se právě skrze ni zájem sběratelů či galeristů dostal i k dalším uměleckým polohám, dokonce k soše a objektu (snad jedině video „odolává“).

Jako vedlejší produkt se obnovilo něco, vůči čemu jsme se po roce 1989 vymezovali: silný střední proud. Ve své nové podobě změnil chápání umění, které se u nás takovýmto názvem do té doby zastřešovalo. Předtím šlo v podstatě o pokleslou až kýčovou produkci, o přebírání osvědčených poloh modernistického výtvarného umění ze světa (například u nás nadužívaný vzor Francise Bacona).

Současná malba středního proudu v pozitivním smyslu slova už operuje v podstatně širších vizuálních strategiích, neupíná se k jednomu „mistrovi“, jehož donekonečna opakované analýzy by často dospěly k absurditám.

Do středního proudu se posunula dobrá kvalitní malba, která nevybočuje z pevně stanovených mantinelů kultivovanosti a estetiky - na jedné straně nemusí za každou cenu přinášet objevná témata, vystačí si ale s pomalým a jistým tříbením rukopisu toho kterého autora či autorky.

Jednoduše: při všeobecném zvýšení kvality a rozhledu se do nejfrekventovanější zóny zorného pole dostala tvorba, která by v minulosti možná představovala lokální vrchol. Umělci, o nichž je řeč, mají své fanoušky i mezi sběrateli, kurátory či kritiky, u některých jmen už dopředu víme, kdo jejich výstavu otevře a kdo (a někdy i co) o ní napíše.

V mnoha (ale rozhodně ne ve všech!) případech stále platí rozdělení na mužskou (kosmopolitnější) a ženskou (introvertnější) malbu. V zásadě je všeobecně známou skutečností, který z mladých umělců absolvoval studium ve kterém ateliéru na našich třech uměleckých akademiích - často je to viditelné v samotných dílech.

Za představitele malby, která přesahuje dnes zatím nepojmenovanou, ale plně respektovanou kategorii středního proudu „s lidskou tváří“, lze považovat ty umělce a umělkyně, kteří nespadají (výhradně) do některé z uvedených charakteristik. Není mnoho těch, jejichž díla si dokážeme představit, jak za padesát let dominují stálým expozicím galerií a dokumentují tvorbu dneška. Jarmila Sabová Džuppová mezi ně určitě patří.

Rukopis Džuppové si uchovává (secesně-expresivní) retro stylizaci, výraznou barevnost a tajemnou významovost - nikdy není s jistotou jasné, co všechno skrývá záměrná banálnost výjevu, předkládaná v prvním plánu. V minulosti, během studií a těsně po nich, přicházely motivy jako náhodné střípky, situace či „zátiší“ z autorčina přirozeného prostředí.

Nikdy je neheroizovala - geograficky Michalovce nejsou příliš významným centrem, ani extra hezkým městem -, spíše v obrazech podávala střet své imaginace s tím, co ji obklopuje. Nebo ještě lépe, jakou imaginaci vyvolává to, co nás každodenně obklopuje. Možná až literární (poetické) nacházení a popsání nepovšimnutých (zpravidla paradoxních) detailů.

Od té doby už uplynul poměrně dlouhý čas a na nejnovějších malbách z období posledních dvou let je vidět vyšší zralost rukopisu i uvažování. Souhrnně se to projevuje ve větší rafinovanosti a abstrahování, ve využívání technik k uvolňování i překrývání (ukrývání) emocí či vizuálních a textových informací, motivy jsou méně náhodné, a pokud ano, pak více odkazují k autorce.

Společným jmenovatelem života Džuppové v posledních letech je situace, kterou zažívá přibližně polovina populace: založení a rozpad rodiny, děti, které přecházejí od jednoho rodiče k druhému, a s tím spojené peripetie, stresy, konflikty a nejasnosti.

Džuppová si cestu k odbourání vlastních traumat metaforizovala skrze slunovrat v díle „Slnovrat - letný“ (2017) - středně velké malbě, k níž se opakovaně vracela, přemalovávala ji a měnila až po připuštění katarzně dominantního, kompozičně vypointovaného momentu zářivého slunce.

V dalších obrazech na této výstavě je vidět určitý retrospektivní pohled - přehodnocování motivů a situací z minulosti.

Vrací se k leitmotivům některých starších (klavír, drak, ořech) či dokonce nejstarších děl (liška) a, mám dojem, že jejich opětovným zařazením do aktuálních maleb je konfrontuje s ne právě nejpříjemnějším obdobím svého života, a právě tím se je snaží překonat (neutralizovat).

Zcela novou sérií a možná i budoucím dominantnějším směřováním jsou grafické listy (technikou suché jehly), které pro autorku představují ideální střed mezi kresbou a malbou. Podpořit návrat ke klasické grafice je jednou z ambicí banskoštiavnického uměleckého centra „Banská stanica“ - loňský krátký letní pobyt Džuppovou velmi ovlivnil.

Dalo by se říci, že padl na velmi úrodnou, připravenou půdu u umělkyně, která si v rámci vlastní kontinuity hledá v jistém smyslu novou identitu.

Imaginativní linie slovenského výtvarného umění, a to všichni víme, není uzavřená kapitola. Uzavřenou kapitolou je možná způsob, jakým se v minulosti interpretovala - sama ze sebe, jako hodnota bezúčelné virtuozity, bez přesahu ke společnosti, maximálně jako únik z ní (například v době socialistické normalizace). Jistěže, téma úniku do (fantazijního) světa bude vždy aktuální.

Má to však i jinou stránku. Vůle po imaginaci může být součástí kolektivního (pod-)vědomí našeho společenství, specifickým udržováním stavu bezproblémového (neohraničeného) dětství ve společnosti, jejíž potřeby a ideály byly (a v jistém smyslu i jsou) dlouhodobě nenasycené.

Malířská poloha Džuppové se na naší scéně už etablovala, patří k nepřehlédnutelným. Původní solitérní vyznění se nakonec právě prizmatem imaginativního, narativního a tím v pozitivním smyslu ilustrativního kontextualizovalo například s tvorbou Svätopluka Mikyty, přičemž jejich existence a akceptace jistě povzbudila i další.

Tak se stalo a stává, že kdysi „nehodný“ model uměleckého vyjádření - ano, naše scéna má vždy tendenci považovat některý způsob uměleckého vyjádření za neadekvátní - se vrátil jako plnohodnotný a aktuální. A skrze něj se to podaří i dalším. Richard Gregor, Bratislava, 24.1.2018