Gender brand

Gender brand / Značka pohlaví
Kurátorka: Mgr. Zuzana Danková
Trvání výstavy 22. 5. - 10. 6. 18
Lucia Dovičáková, Mária Machatová, Mária Matrková, Ivana Šáteková Viktor Fuček, Tomáš Nemec, Martin Piaček, Viliam Slaminka

Výstavu z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umenia
--
Výstava je reflexí současných pojmů, které ve společnosti rezonují od konce 90. let. Otázky feminismu, rodových stereotypů nebo dokonce takzvané gender ideologie jsou v politické, náboženské a sociální sféře vzhledem k jejich komplexnosti objektivně nezodpovězené. V osobní oblasti je přesto důležité tato témata nadále rozvíjet, a právě umění je v tomto případě prostředkem komunikace, který dokáže úderně promluvit.

Výstava reflektuje dvě linie problematiky ženskosti a mužskosti. První linie poukazuje na rozdíly mezi mužstvím a ženstvím v kritické rovině. Otevírá otázky: očekávání společnosti vykonstruovaná na základě pohlaví nebo rodu, potlačování života na úkor rodiny, přizpůsobení se nové roli rodičovství, tlak rodiny a společnosti na roli otce a roli matky, rozdíly, které navzdory rovnoprávnosti a demokratickým principům současné společnosti nadále pociťují ženy i muži.

Jednou z nejvýraznějších autorek, které se otevřeně hlásí k feministicky poučené tvorbě, je Lucia Dovičáková. Vizualizací každodenních aktivit, obohacených o vyostřený a vygradovaný moment, přičemž však autorce nechybí hravost a humor, dosahuje u diváků a divaček uvědomění si absurdity daných momentů, zvyků a chování.

Obyčejné situace, které běžně nereflektujeme, a jejichž problematičnost denně přehlížíme, ukazuje v kritickém světle. V díle Housewife ztvárňuje představu o dokonalé starostlivé ženě, která rezonuje v mužích od dávné minulosti až po současnou dobu. Stejně tak v díle Mama je žena, z níž se stala matka, bez potřeb a sexuality. Erotickým symbolem zůstává jen do té doby, než musí existovat jen pro rodinu.

Přesto je to stále tatáž žena a stále má symbolicky odložené své Červené topánky.

Nepřijetí Istanbulské úmluvy (prevence násilí, ochrana žen, stíhání pachatelů...) v rámci slovenské legislativy podnítilo Ivanu Šátekovou k vytvoření „zbitých žen“, které navzdory svým zraněním a otevřeným ranám drží estetickou pózu a formu svůdnice. (Díla byla realizována k výstavě „Boli tam ľudia aj ženy“, kurátorka výstavy: Silvia Čúzyová.

Výstava byla pojmenována jedním ze slovenských přísloví, které je možné nalézt v souborné sbírce folkloristy, básníka, prozaika, evangelického kněze a pedagoga Adolfa Petra Zátureckého: Slovenské príslovia, porekadlá a úslovia (1897).

„Boli tam ľudia aj ženy“ – patří k formulacím, které v prozaické a pravděpodobně zvykově ustálené rovině reflektovaly chápání a postavení ženy ve slovenské společnosti před cca 120 lety. Se šokující pragmatičností je tu představeno marginalizování žen a jejich „tradiční“ umístění do rodiny a domácnosti. Ivana Šáteková dává svou výtvarnou reflexí – s originálním

humorem a smyslem pro provokaci – podnět k zamyšlení, co z těchto tradičních narativů a způsobů uvažování přetrvává i do současnosti. )

Viliam Slaminka přistupuje ke zpracování témat skrze neustálý koncept hry. Díla působí hravě a bezstarostně, přesto však reflektují současné sociální problémy. Transformací hračkářské žehličky ( Podľa vzoru muž ) na „army look” sleduje umělec zatraktivnění této stereotypně vnímané ženské práce do podoby, za kterou se žádný “správný” chlap nemusí stydět.

Protikladem k „drsné“ armádní žehličce jsou růžičky z ponožek. V této poloze nakonec vyvstává žehlička jako strážkyně ponožkové zahrady. Black and white collection a Zberateľský omyl představují mužské trofeje ( prsa, kalhotky ), nebo zkrátka to, co muže na ženách nejvíc přitahuje, zredukované, okleštěné jen na to opravdu "podstatné".

Viktor Fuček volí v tvorbě různé přístupy k vyjádření komplexního systému lidské bytosti. Podobně v díle „Môžu muži plakať“ se prostřednictvím video performance zamýšlí nad společensky převládajícím názorem, že „muži nikdy nepláčou“. V díle Mal by som vychází z myšlenky, že pravý chlap by měl nejprve postavit dům, vysadit strom a zplodit syna. Je to však opravdu tak?

Osobně to vnímá jako nátlak, věc, kterou musí za každou cenu dostat do hlavy. Každou část výroku proto musí napsat stokrát jako školní trest. Instalace Martina Piačka navazuje na tento úděl muže. Představuje jeho méně známou intimnější polohu tvorby autoportrétů. Ztvárňuje nepřiměřenou formu tlaku na mužskou osobnost a vyrovnávání se s otcovskou rolí.

Druhá poloha výstavy představuje intimní momenty muže a ženy, komfortní zónu ženství, mužství a svobodné nakládání s vlastní sexualitou.

Malba Tomáše Nemce zachycuje zkrátka to, co ho zajímá. Expresivním rukopisem ztvárňuje své tu a teď. Svou sféru intimity posouvá na úroveň obnaženosti v nejširším smyslu slova. Reflexe mužské nahoty je v tradiční oblasti výtvarného umění už odedávna, kult ženského těla a smyslovosti však v současné době způsobil, že mužský akt je jen minoritní záležitostí. Soustředění se na tělo procházelo v jeho tvorbě vývojem od klasického motivu koupání až po několik motivů z pornofilmů.

Předmětem jeho zájmu o tělesnost se stala navzdory jeho homosexuální orientaci i jeho kamarádka Štěpánka ( burlesque performer Stephanie Van Der Strumpf ), která ztělesňuje Tomášův pohled na esenci ženskosti, sexuálního symbolu a ženské nezávislosti.

V dílech autorek Márie Machatové a Márie Matrkové nepředstavují fragmenty těl erotické objekty, jejich záměrem je evokovat pocitové vnímání příjemných okamžiků ženství. Obrazy zachycují těla v naturální podobě, v přirozených momentech uvolnění. Spodní prádlo a drapérie představují obal, vnější vrstvu a ochranu těla, která přichází do kontaktu se ženou a jako nejintimnější oděv také evokuje tajemství, důvěrnost a první dotek.

Mária Machatová vychází z myšlenky, že tělo zrcadlí mysl a podvědomí. Její díla jsou obrazem emočních pohybů těla, vycházejících z nitra ženy. Mária Matrková zobrazuje ženy v každodenních rituálech, v momentech, v nichž se ženy cítí pohodlně.

Mgr. Zuzana Danková