Finisáž výstavy - Helen Toth - Hovoriace prsty stromov - 22.9.2017

HELEN TOTH – HOVORIACE PRSTY STROMOV


Finisáž: 22.9.2017
Trvání: 15.8. – 24.9. 2017
DOT. Contemporary Art Gallery, Lazaretská 13, Bratislava

*Výstava je realizována s finanční podporou Fondu na podporu umenia (FPU)

Výstava Heleny Tóthové Hovoriace prsty stromov je její druhou samostatnou prezentací v tomto prostoru. Za období přibližně jednoho roku se autorčina tvorba posunula k osobnější výpovědi a analýze svého místa na světě. Kromě toho Helena rozvinula kreslířskou sérii lesů, stromů a větví, z níž se odvinula i její nová malířská tvorba.

Formálně také na výstavě přibylo médium instalace - v podobě jakéhosi kabinetu kuriozit ze sesbírané lesní půdy a vody z horských potoků.

Její tematický okruh se přesunul z ohrazeného prostoru zahrady do neohraničeného lesa, volnějšího prostoru pro pohyb fyzický i malířský. Název výstavy nám napovídá, že les se pro Helenu stává zásadním útočištěm jak v tvorbě, tak i v životě. Živý les hovoří s autorkou prostřednictvím svých větví, které Helena sbírá a následně využívá k vytváření kompozice pomocí meotaru.

Helena vstupuje do lesa a zaznamenává pocity fotografií, kresbou a nakonec malbou. Z lesa si však odnáší i jeho hmotné součásti - zeminu, mech, větvičky i velké haluze. Z větví později v ateliéru skládá obrazy a hlínu a vodu z lesa nabízí v galerii jako kus přírody "kterou jsme si vzali domů". Pojem domova a útočiště je tu klíčový - les, který si Helena odnáší domů, je zároveň jejím útočištěm i domovem.

Spleť haluzí evokuje úkryt a větve zavěšené ve vzduchu hovoří o lidské přítomnosti v lese. Není to les reálný a ani nevzniká přemalováváním vyfotografované reality lesa. Vzniká v imaginaci autorky, v její touze přiblížit se k němu, v touze s ním komunikovat a dotknout se živých rukou lesa.

Určitě je v této touze i cosi nereálného, či spíše surreálného, podobně jako v obrazech větví visících v horizontální poloze na téměř neviditelných šňůrkách. Avšak vysněný les, který nám poskytl útočiště před přílišnou vahou světa, také není reálným východiskem z existenciální situace, kterou autorka pociťuje.

I když takovému malování můžeme přisoudit částečně terapeutickou úlohu, zůstává výpovědí o světě, která s námi dokáže komunikovat.
Její podstata a její "kořeny", či spíše větve, se ještě naléhavěji vyjevují v znepokojivých autorčiných kresbách. Helena experimentuje s jednoduchým námětem a opakováním téhož tématu, ale v jejím variování je jistá nástojčivost. Musím namalovat tolik stromů, až dosáhnu určité dokonalosti. Nepřipouští si možnost, že by se téma dalo snadno vyčerpat.

O opakujícím se motivu horizontálně zavěšené větve říká sama autorka, že "si zavěsila své nejistoty". Své malířské i životní pochybnosti odnáší do lesa, z něhož přináší už čistou půdu pro další obrazy. V instalaci zavařovacích sklenic se zakonzervovanou "krásou" či jiným atributem jejího lesa k němu Helena přistupuje spíše vědecky, v kresbách analyticky a v olejových plátnech emotivně a subjektivně.

Celek výstavy tak působí jako sonda do hlubin lesa i do uvažování a tužeb samotné autorky.
Text Juliana Mrvová